atomik
cruel shop

Jméno:

Heslo:

login

Nová registrace


košík
Košík (0)



Online:

Hosté: 2





TEXTY VÍNA Z TEMNÝCH HROZNŮ:

  1. Jeruzalém (Overtura)
  2. Vítejte do zlých časů
  3. Křest ohněm
  4. Rozbouřený živel
  5. Fata Morgána (Morgana Lefay)
  6. Za zrcadlem (Logres)
  7. Úlomky skel (Intermezzo)
  8. Memento Mori
  9. Sestřička
10. Láska je jako ... Zeď nářků
11. Kainovo znamení (Lancelot)
12. Requiem? (Finále)
13. V naší ruině straší


POVÍDKA K ALBU
(autor Neckář)

Utíkal, když ho voda dostihla a zaplavila. Mohutná vlna spláchla jeho tělo s nečekanou lehkostí, všude kolem rvala zemi na kusy, vytrhávala kořeny stromů z podzemních lůžek a vyvrácené je opouštěla - rozviklané zuby v bolavých dásních. Jako když dítě odhazuje starou opotřebenou hračku, náhodnou vzpomínku na prošlé dětství. Byl uprostřed toho všeho. Víry se na hladině proplétaly v jasné oslňující mozaice, v třpytivých slunečních odrazech tančily tanec z něhož není úniku, tanec zásnub a smrti, tanec který dokáže spoutat oko diváka a nepustit. Byl součástí. Ano, to bylo to správné slovo. Byl součástí celé velkolepé scény umírání, prožíval bolest a utrpení celé země, všeho živého i neživého kolem. Byl kamenem, stromem, zvířetem, člověkem. Tichým výkřikem bolesti. Byl vším a ničím zároveň. Děsila ho každá nově zaznamenaná událost, každý nový vjem, ale žádné emoce.

Trpí snad náhodný pozorovatel autonehody? Možná, trochu. TAK PROČ MÁM POCIT, ŽE BYCH MĚL NĚCO CÍTIT!

Ale necítil nic. Jen chladnou vodu a netečnost - to byli jediní průvodci na cestě.

Hej kámo, do jaký stanice ale jede tenhle vlak? Rád bych znal cíl, teda jestli to není tajemství!

A pak ji uviděl. Štíhlou a vysokou ženu v dlouhých černých šatech, které zdůrazňovaly její zralou postavu. Pokývla hlavou na pozdrav, hříva havraních vlasů rámující přitažlivě tvarovaný obličej se při tom divokém pohybu půvabně rozvlnila, ovšem kruté, temně zelené oči hovořily jasnou řečí: ta žena není jen tak někdo, ta žena má velkou moc a umí ji použít.

Já ji znám, odněkud ji musím znát, SAKRA! Ale odkud? Kde se vůbec berou takovéhle ženy?

Obraz se rozvlnil a zmizel. Najednou mu strašně záleželo na tom, zavolat ji zpátky.

Ne, ne, vrať se! Chci tě ještě vidět! MUSÍM TĚ JEŠTĚ VIDĚT!

Chvíli bylo ticho. Hlavou pulzovala bolest a vystřelovala svá žahadla do celého těla, jakoby rozum protestoval proti rozhodnutí vůle. Čas přestal běžet, prostor neexistoval. Soustředění probouzelo ve vzduchu roje jiskřiček a jejich let provázelo suché praskání zkratu, když zavadily jedna o druhou. Bolest vyplnila celý obzor; právě tehdy se vlny vrátily do původního seskupení, a jako když vložíte poslední kousek PUZZLE do obrovské skládačky, objevila se ta žena znovu. Byla teď ale maličko jiná. Chvíli trvalo než si uvědomil, že za to může spokojený úsměv uhnízděný na její tváři. Zkrásněl ji, to bezpochyby, ale byla to vyzývavá krása panenky z porcelánu, pečlivě nacvičená.

"Seš v pasti, chlapečku!" uslyšel v mysli zřetelně její hlas. "Zase ses nechal chytit na vějičku jako nadržený hlupák. A já tě dostanu kdy chci, Muži co zradí. VŽDYCKY TĚ DOSTANU!"

V jediném dalším okamžiku zapadla vzpomínka na své místo v mozaice paměti a vynořilo se jméno. S omračujícím pocitem závrati zjistil, že od něj vlastně nikdy neodešlo. Z pokřivených úst mu unikla kletba, když na jazyku ucítil sladkou pachuť vlastní krve z prokousnutého rtu. Ta krev chutnala jako to jméno. Její jméno.

MORGANA LEFAY!

Pak byla voda pryč - v odrazu ohně, v setině vteřiny. Jediný další okamžik ho vystavil přílivu mrazivého povětří. Tváří v tvář té zelenooké kráse si vůbec neuvědomoval nedostatek vzduchu, až teď, když se trhavě a přerušovaně snažil nadechovat, mu došlo, jak moc už jeho plíce podobnou vzpruhu potřebovaly.

Hned další myšlenka patřila jí. Už v sobě ale neměl přesnou podobu. Ta žena se z jeho paměti vytrácela tak nenávratně, jako ze světa odchází led pod paprsky žhavého slunce. Zůstalo jenom jméno z pověstí a pohádek pro děti, Morgana - zlá čarodějnice, osoba asi tak stejně skutečná jako Šípková Růženka nebo Popelka. Hystericky se rozchechtal a vzápětí už nevěděl, co mu přišlo tak legrační. Všechno zmizelo a paměť přikryla šedivá mlha zapomnění. Ucítil na kůži štiplavý, zimou nasycený poryv studeného větru. Spolehlivě následovala husí kůže a chlad mu pronikl až do morku kostí. Malátným pohybem zatřepal hlavou a pomalu, pomaloučku jako znovuzrozený, spočinul překvapenýma očima na vlastním polonahém těle.

Nebylo mi ještě před malou chvilkou hrozné vedro? Nebo to byl jenom sen? Pouhý výplod choré představivosti zdeptané krutou zimou?

V mysli explodoval jasný obraz písečné pouště, aby ho vzápětí opět pohltila černá tma.

Lepší je zahřívat studenou ženskou, nežli být zahříván ohněm pekelným - takhle nějak znělo to přísloví?

Krajinu kolem sebe vůbec nepoznával. Stmívalo se, navíc viditelnost zkracovaly černé bouřkové mraky, které zakrývaly oblohu od horizontu k horizontu. Pokud nechtěl umrznout, nezbývalo než náhodně vybrat směr a vyrazit na cestu.

O dvě míle dál už necítil nohy. Zkrvavená chodidla nesnesitelně bolela a každý další krok byl jedno velké utrpení. Mráz zesílil, začal padat sníh, takže nebylo vidět ani na krok. Oči pálily z urputné snahy prohlédnout šedivou mlhou a najít místo, kde by mohli žít lidé, ale narážely jen na stromy a skály. Další zkrat v mozku a obraz zelenooké byl zpátky, potměšilý a přezíravý.

Seš sprostá coura, víš? Schováváš se a je ti jedno, že tady chcípnu. Ale to se šeredně pleteš! Já tady nezůstanu, já ne, kurva!

Pod promrzlou rukou ucítil dřevo. Znechuceně do něj praštil pěstí, když tu ke svému překvapení zjistil, že tohle není další z nekonečné řady stromů. Olízl si do krve pohmožděné klouby, bolest však umrtvila radost a chlad.

Je to dům! Velké srubové obydlí. A kde je obydlí, bývají i lidé.

Horečně tápal po obvodu dřevěné zdi, až narazil na mohutné dubové dveře. Pozvedl zdravou ruku a opatrně zkusil otevřít. Nešlo to, jasně cítil odpor závory na druhé straně.

Někdo tady tutově žije, jasnačka. Tohle jsi nečekala, přiznej to, převezl jsem tě. No tak, zkus něco udělat, zkus mi zabránit dostat se do tepla. Jsi bezmocná, viď?

Obraz neodpovídal, tiše putující myslí, neskutečný.

"Haló, je někdo doma?" zaskřehotal chraplavým hlasem. "Otevřete pocestnému!" zoufale zabušil do dveří. "Je mi zima, Bože, myslím že už to dlouho nevydržím!"

Jeho křik však nevyvolal žádnou odezvu; uvnitř bylo stále ticho jako v hrobě.

"No tak, otevřete, prosím!" teď už do dveří narážel celým svým tělem. "Jsem na smrt promrzlý, smilujte se, SMILUJTE!"

Konečně se v útrobách domu něco pohnulo. Vzápětí dveře povolily a on vklopýtal do vyhřáté náruče teplé místnosti. Omdlel.

Mravenčení pod kůží ho přivádělo k šílenství. Celé tělo nepředstavitelně svědilo, jak postupně nabýval vědomí, vracela se mu i schopnost cítit bolest. Omrzliny a do normálu se vracející krevní oběh ho nutily procitnout. Zamžoural, oči pomalu přivykaly na světlo, když tu si uvědomil přítomnost dalšího člověka. ŽENY!

Ach, ne! Už nechci žádnou další zpropadenou poběhlici. Copak tady nemůže bydlet chlap? Normální CHLAP s velkým břichem a mozkem velikosti švestky?

Ještě jednou si zuřivě promnul oči, snad aby dal té ženské čas zmizet, ale evidentně to nezabralo. Zůstávala pořád na stejném místě, zabraná do pochybné činnosti kolem ohně.

Skloněná nad kotlem, ze kterého stoupala příjemná vůně, soustředěně míchala velkou vařečkou neznámou tekutinu. Celou ji ukrýval vlněný pléd, ale hluboký předklon odhaloval nohy až ke stehnům. Téměř s překvapením si uvědomil, že ty nohy jsou po čertech krásné a žádná stařena k nim patřit asi nebude.

Tohle nevypadá špatně! Možná jsem se s tím přivoláváním tlusťochů trošku unáhlil. I když reakci na mužské špeky bych zase nemusel schovávat pod dekou.

Otočila se, jakoby celou tu dobu sledovala jeho myšlenky. Překvapením mu poklesla čelist - byla to ona - MORGANA! Zaklel tak, že by studem zčervenal i otrlý námořník.

"Myslela jsme si, že budeš mít radost." usmála se spokojeně. "Taky tě ráda vidím!"

Její hluboké zelené oči ho chytily do kleští. Vpíjel se do nich, zmatený a rozlobený sám na sebe. Chtěl jí vykřičet pravdu do tváře, pomstít se, ublížit té povýšené kráse, ale najednou nenacházel slova. Jenom hltal očima její rysy a přemýšlel o tom, jestli by zabil, kdyby ho o to požádala. Odpověď, kterou v sobě našel, se mu pranic nelíbila.

Ježíši, ta mrcha ví, jak moc ji chci. Ví to a vyžívá se v tom!

Pak chvíle napětí pominula. Morgana sklonila svou půvabnou hlavu a pozornost přesunula zpět k obsahu kotle.

S úlevou padl zpět na lůžko, teď již nadobro vyléčen z následků cesty. Myšlenky překotně závodily jedna s druhou, nic ale nedávalo smysl.

Co ode mě bude chtít? Ta moje zpropadená paměť! Vždyť ta ženská se mnou jedná, jakoby slyšela všechny moje myšlenky, znala všechna moje přání. Ale já si zaboha nevzpomenu odkud se známe.

"Já jsem s tebou pořád!" ozvala se tichým hlasem, zabraná do vaření. "Nikdy tě neopouštím, Muži co zradí!"

Popudilo ho to: "Už dvakrát jsi mě tak nazvala, Morgano. Nezdá se mi pravděpodobné, že zrovna ty mi můžeš vyčítat zradu."

"Nic ti nevyčítám," pokračovala tiše. "Jsem z toho stejně tak smutná jako ty."

"Já ale o ničem nevím!" hlas mu teď zlostí přeskakoval. "Vzpomínám si jen na tvé jméno!"

Nabrala plný šálek té podivné šťávy a přešla k němu. "Nedělej si starosti," řekla, poté co mu vtiskla hrneček do dlaní. Klekla si naproti, pohladila ho po tváři a pokračovala: "Napij se, pomůže ti to přemýšlet. Pak možná všechno lépe pochopíš."

"A neboj se, není to otrávené," reagovala perlivým smíchem na nevyslovené podezření. Pak zvážněla a jedinou větou obnažila jeho duši až na dno: "Přece vážně nevěříš, že bych tě chtěla otrávit?"

Bolestně si uvědomoval, že je dělí jen několik centimetrů. S očima upřenýma do zelených hlubin pomalu vypil nabízený nápoj. Už nezáleželo na tom, zda je či není otrávený. Všechny pochybnosti umlčela svou přítomností. Odhodil prázdný kalíšek do kouta místnosti a přitáhl si ji k sobě. Pravou rukou uvolnil vlněný háv a obnažil nahé tělo, alabastrově bílé a třesoucí se. Zpočátku byla napnutá a ostražitá. Až když konečky prstů jemně přejel po ztvrdlých dvorcích prsních bradavek zhluboka zavzdychala a uvolněně šeptla směrem k jeho uchu: "Muselo to tak skončit. Vždycky to tak končí."

Neposlouchal ta slova, nevnímal je. Stačil pouze dotyk její kůže a veškerá opatrnost brala za své. Pak mu v hlavě vybuchla sopka. Statisíce představ až doposud ukrytých v hlubinách mozku explodovalo na povrch.

Ten nápoj, Bože, to je ten nápoj.

Ztratil se v jejím těle, když ho vzpomínky dostihly.

-----------------------------

"Takže ty jsi tím poslem, co mi přináší smrt?"

Nebylo to ani tak obvinění, jako spíš odevzdané konstatování skutečnosti. "Čekal bych kohokoliv, ale ty bys byl poslední, můj starý příteli. Nebo už ti tak nesmím říkat?"

Když se nedočkal odpovědi, muž pokračoval: "Máš v ruce pistoli, jsi pánem situace. Tak za kolik si tě koupili? Za jakou cenu jsi se stal jejich hodným izraelským psem? Nebo ti předhodili rovnou čubku a ..."

"Zavři hubu, Ahmade!" zuřivě ho přerušil muž s pistolí. "Ještě slovo a ukončím to jednou provždy!"

"Ták, ty to navždy ukončíš," nenechal se zastrašit muž, kterého nazval Ahmadem. "A pro co jiného jsi sem přišel? Ty, můj nejlepší přítel. Ty, který moji rodinu považoval za vlastní. Stojíš tady, lízač zadků co by pro pár dolarů a oči jedné kurvičky prodal vlastní matku, a budeš mi tu kázat?"

Zbraň v ruce útočníka se hrozivě zvedla a zamířila na hlavu, když hrozivě zavrčel: "Amanda není žádná kurva. Dej si pozor na jazyk!"

"Vlastně není, máš pravdu," přitakal Ahmad nečekaně. "Je to velice schopná AMERICKÁ žena. Ještě to nechápeš, Sarafe? Kdo by nejraději viděl naše hnutí v troskách? Mysli, hochu, není to tak těžké."

A on myslel. Myslel na spokojený úsměv, který se jí na tváři objevil vždy po milování. Myslel na její dlouhé nohy, na plná ňadra a ploché břicho. A myslel i na plán, který zahrnoval odstranění vůdce jedné radikální palestinské organizace. Stal se nepohodlným pro někoho velmi vlivného a shodou okolností to byl i nejlepší přítel, jakého kdy měl. Ale odměna převyšovala všechno, na co v životě doufal i jen pomyslet. Hned po akci ji vyinkasuje a ztratí se mezi lidmi v poušti. Je totiž SUKOT, Svátek stánků. Ona tam na něho bude čekat.

(A s ní i povodeň - takový malý žertík Matky Přírody - mohutné záplavy vody uprostřed vyprahlé pouště. To ale nikdo nemohl tušit ...?)

Naposledy mu pohlédl do očí, dovolil si ten malý luxus, ale kde dříve nacházel ryzí přátelství, zbyla už jen nekonečná bolest. Nechtěl ho zabít, ach ne, jak moc si přál nechat ho žít. Ale nebylo jiné cesty. Zpocenou rukou pevněji uchopil rukojeť pistole.

Odjistil.

Jeho stín se v tom pohybu spojil s ostatními odrazy. S těmi z minulosti, i s těmi, jejichž čas teprve přijde. Adam, Jidáš, Kain, další a další, nekonečná řada zaprodanců  ... kruh se opět uzavřel.

Zazněl výstřel.

-----------------------------

Ještě stále ležela pod ním. Zmítaná vášní, ztracená uvnitř sebe sama, objímala zoufale jeho tělo. S přivřenýma očima zhluboka nasávala vůni jeho potu, který ji v malých kapičkách dopadal na břicho a výš. Ze rtů splývaly tiché vzdechy: "Lancelote, ach, Lancelote!"

Plakal.

Lancelot? Já jsem Lancelot, hledač Svatého Grálu!

Už věděl všechno. Divoký a prudký Lancelot bude při vyvrcholení něžný. Tak to bylo vždycky.

Leželi vedle sebe zadýchaní, jak vášeň opadávala, tiskla se k němu a věděla co přijde. Co musí přijít.

"Proč jsi mi to udělala?" zeptal se nebezpečně klidným hlasem, jak jeho mozek začal pomalu ovládat vztek. "Proč zrovna já mám být tvým zatraceným nástrojem."

Chtěla ho ještě pohladit po tváři, ale už jí to nedovolil.

Odevzdaným hlasem pronesla: "Je mi to líto."

"Líto. Tobě je to LÍTO?" teď už křičel, tvář brunátnou. "Vždyť ty nemůžeš to slovo ani znát. Jsi Morgana, čarodějnice. Pamatuješ? Stačí se podívat do tvých očí. Je tam zlo, nic než zlo. Nemůžeš ho schovat, nemůžeš se změnit. Tak se mi přestaň vysmívat!"

"Já ..." zajíkla se. "Odpusť, miluji tě."

Zprudka vstal a uhodil ji do tváře.

"Tak teď toho bylo akorát tak dost. Odcházím a už tě nechci nikdy vidět! Slyšíš?" chytil ji za ramena a prudce s ní zatřásl. "Tohle je konec! Už mi došlo co znamená najít Grál. Není to žádný zlatý pohár, žádná božská relikvie, nic takového. Je to věrnost. VĚRNOST! Příteli, bratru, milence, zkrátka všem na kterých mi záleží. A tvoje krása už mě nemůže zastavit!"

Pustil její ramena, až bolestivě dopadla zpátky na postel. Pak rozhodným pohledem přejel po místnosti a přešel k jediné skříni, která tam byla. Objevil zbroj, přesně padnoucí, kožené boty a obouruční meč.

"Ukradneš mi ty věci jako sprostý zloděj?" zasyčela na něj jako divoká kočka. "Nevěříš, že mi na tobě záleží. Myslíš, že mě můžeš jen tak opustit. Dobrá ..." Hlas se jí náhle zlomil, pak tiše ale zlověstně dodala: "... nechám tě jít."

Věnoval jí dlouhý pohled: "Já už to nechci znovu zažít. Už nikdy v životě nechci vidět tolik bolesti, hořkosti a zrady. Vracím se domů ke svému králi se splněným posláním. Konec časové smyčky, konec hračky polapené v tvojí síti. Přísahám, že já vícekrát nezklamu!"

Obrnil všechny smysly a s posledním pohledem uzavřel její podobu do nejhlubší propasti svého vědomí. Vše uzamkl na pomyslný klíč.

Ten pak zahodil.

"Naše poslední setkání!" řekl a vykročil ven, do tmy.

Srdci však nelze poroučet. Daleko v zemi Logres, na hradě Camelotu v pokojích královny Guinevery, ožilo hmotné tělo. Až do pasu je zakrývaly bohaté kaskády rusých vlasů, v jasně modrých duhovkách ještě sem tam probleskl nádech hluboké zeleně.

   JERUZALÉM (Overtura)
(hudba Neckář)


VÍTEJTE DO ZLÝCH ČASŮ
(hudba Neckář / text Neckář)

1) Byl hromem v horách
když lidé sklízí vytouženou úrodu snů
za zavřenou okenicí
dětský výkřik ze spánku

2) Byl chvěním půdy
zemětřasem co nedá povstat na nohy
lesknoucím se žlutým jasem
krádež z noční oblohy

BR.1: Po tváři stín
za smíchem blín
vrací se s ním

3) Byl chamtivostí
lháře rubáš vydán smíchu na pospas
senzací posedlý Jidáš
nepřítel starý jak čas

4) Byl chladná ocel
úder z blízka do hadrové postavy
umlčet znamená získat
přijmi chléb a poznáš hry

BR.2: Ruku podá, do zad bodá
nelze se skrýt
dech neštěstí z jeho pěstí
není kam jít
po tváři stín
za smíchem blín

RF.1: Dneska se stávám smrtí
tak vítejte do časů zlých


KŘEST OHNĚM
(hudba Neckář / text Neckář)

1) Jsem v zajetí prchavých nálad
slova odletí jak popel ve vánku
oheň Valpuržin chce ve mě sálat
ó Bože, jak sladká v bolesti, ve spánku

2) Člověk tváří v tvář člověku vlkem
bratr prospěchář nepřítel odvěký
jiskra pomsty je matoucí plamen
když ho zapálíš, vždycky tě pohltí ...

BR: ... nakonec jen slza ohnivá
zakalí a spánky deštěm vyplaví a zahřívá
temnotou se světlo prosívá
očistí když srdcem pláče tma
jen hříšná tma

RF: Éterická až se tají dech
křehká jak krása v dětských snech
z břehů za nocí vylitá
z poháru na hřích vypita
rouhavá tančí v plamenech
je září v bludných kamenech
když pozdě s nocí ožívá
na slunci oči mhouřívá

SP.1: O záchranu prosím
na pomezí tonu
než mou hlavu zkosí
ticho před úderem zvonu

SP.2: Atmosféra očekávání
projít ohněm který popálí
neumělá slova rouhání
ve svitu svící
atmosféra očekávání
srdce zvonu na zteč pohání
před dotekem kovu ochrání
jasně zvonící

SP.3: Šílenství


ROZBOUŘENÝ ŽIVEL
(hudba Neckář)


FATA MORGANA (Morgana Lefay)
(hudba Neckář / text Potměšil, Neckář)

1) Mám v sobě jak v hrobě
zavřených sedm ďáblů
kterým jsem duši neprodal
jsou ve mě, sváděj mě
stočené klubko hadů
chtějí abych sám sebe se bál

2) Jak chtíčem, jak bičem
hlavou o stěny buším
lynčován vlastním stínem já
utíkám, já nikam
otázku konce tuším
jestlipak život cenu má

BR: Tón harfy zvonivé nocí se rozléhá
šílencům v bláznivé hodině podléhá
představa nebytí uniká před Bohem
když na psí zavytí v dítěti nebohém ...

RF: Přežil jsem vlastní sen!

SP.1: Proč sám sebe mám se bát
proč sám se sebou máš hrát
hru bez pravidel, bez karet
vím že už není cesty zpět
kdy skončí tenhle kabaret
ve kterém hraju jenom já
toho kdo právě usíná

SP.2: Proč jinovatku v očích má
proč mě jen hrůza objímá
kde chybí křídla, chybí let
vím že návratu není zpět
kdy skončí tenhle kabaret
ve kterém hraju jenom já
toho kdo právě usíná
toho kdo navždy usíná


ZA ZRCADLEM (Logres)
(hudba Neckář, Vrba / text Neckář)

1) Laská se s deštěm jak s milenkou zhrzenou
štěrbinou v očích smáčí bodláčí
povinnost jak skála zatíží v kolenou
a smrt je lehčí než pírko ptačí

2) Přelude z menhiru s tváří vyhlazenou
lačné rty chutnají po šafránu
krása a bolest rozum z hlavy vyženou
samospád do oka uragánu

BR: Utká tiše přízi svou
stokrát oplakanou
chytá oběť nedočkavou
mazlivá bytosti chci výkřik radosti

RF.1: Krása nasytí,odraz zachytí
zásah do peří hladinu rozčeří
pýcha zabolí, toč se soukolí
vínu nevěří lehká jak pápěří

RF.2: Skulinkou do tebe dýchám
v náručí nevysoká
sténání zahluší, vítr slýchám
vlaštovko hvězdooká

SP: Pod kůži zalézá, smíchem leká
zlodějka slov - prostořeká
je jak světýlek roj, když se sníh roztaví
vrací vzpomínky zpět, je to mé deja-vu
vůně kořeněná vtírá se do spánku
vlasy zahalená voní po heřmánku


ÚLOMKY SKEL (Intermezzo)
(hudba Neckář)


MEMENTO MORI
(hudba Neckář, Potměšil / text Potměšil, Neckář)

1) Temnota všechno skryje
rodí se a neúprosně vstává
pod sněhem co světélkuje
ruka zas ruku myje
oko pláčem neutopíš
mávám strachu co mě pohlcuje

2) Už lidská deformace
likviduje duše, těla
z hrobů stalo se kamenné moře
láska není deflorace
vznášíme se v mlze času dolů
zabili jsme dávným chtíčem

RF: V zahradách andělů
bezbožní s opiáty
na stovky ctitelů
s příchutí květů máty

BR: Polykáš bolest co v sobě máš
satanáš tvou duši objímá
v sobě máš slova co zabíjej
otčenáš si klidně odříkej

MZ.1: Tak svěř se o čem pořád sníš
pověz mi ta hříšná slova
je to žena a nebo pití spíš
pravda byla vždycky strohá

SP: Možná stokrát za den
jsi se potkal s vlastním stínem
od počátku nastavuje
smrt na lidi chřtán
kolik jsi měl žen
kolikrát jsi se opil vínem
před posledním zúčtováním
zůstaneš tu sám

MZ.2: Prach jsi a v prach se obrátíš
duše celá zkamenělá
strach svůj ten nikdy neztratíš
ústa smělá oněměla


SESTŘIČKA
(hudba Neckář / text Neckář)

1) Chvěješ se, opilý třas
tak nenasytná
letmé doteky zblízka
po zádech běhá mi mráz
tak neodbytná
a rozechvělá

BR.: Tváře střídáš
slzy ukrýváš
hladová cesta zřítelnicí
rána vítáš
pak se proklínáš
v grimasách pouhou poběhlicí

RF.1: Sestřičko vlků teď přišel náš čas
plnými doušky ho vychutnáváš
v ospalých zorničkách jemné chvění
malátná z probuzení

RF.2: Bratříčku havranů netrap se tím
černější podoba nevrací stín
vykřikni do noci jména mých lží
souzená k odpuštění

SP: Rány sůl trnem rozpíchá
požitek růže z Jericha
výsměšná slova do ticha ...
... sestřičko v mámení
nestojím o tvoje trápení!


LÁSKA JE JAKO...ZEĎ NÁŘKŮ
(hudba Neckář / text Potměšil, Neckář)

1) Stoupá, vítr pln je žalosti
nocí víří
koupá luna klín tvůj v milosti
pod netopýřím rouchem …

RF.1: … fantazie bez hranic, tady poznáš záhy víc
amulet víru chrání, jen vejdi, tak co ti brání
vítej, srdce otevřené měj, vidíš ostří, sevři jej
a věř, že nejsi spící, oslepená jsi jasem svící
a věř, že nejsi spící, oslepená jsi jasem svící

2) Padám s hvězdou vzhůru k roklinám
mlžných ptáků
nedám tvoje teplo osinám
šedých mraků

RF.2: Cítíš, útrobami proniká, slova strachu zamyká
kouzelník v černé kápy, slzami tělo skrápí
dlaň a na ní je osmihran, iluze má šestnáct stran
staletí, věčnost okamžik potrvá
žiju, doufám, věřím a vytrvám
staletí ještě pár vteřin potrvá
žiju, doufám, věřím a vytrvám


KAINOVO ZNAMENÍ (Lancelot)
(hudba Neckář, Doboš, Potměšil / text Potměšil)

1) Kořeny jsou hluboko rostlé
bažinná pláň a tetřívků tok
zádušní mše se vrací snad po sté
točí se točí světelný rok

2) Stínání ticha a pranýře písní
potulný herec žije si své dráma
lehko se smíchá předtucha s tísní
bouří se mysl jíž sudba je psaná

BR.1: Půlnoční šídla, blahodar sálá
paprskem stříbra, signál je k útoku
půlnoční šídla, šance je malá
mlha je hustá, nechytneš je v letu

BR.2: Tma je jak tvá řeka, co úděl má konce
nehmotná, vždybylá a jsoucí
proč tebe poleká, když tak lehounce
do písku přistáváš, jak noční brouci
už nechci zastavit

RF: Tak mě spal
hříšná jako touha co z pavučin se souká
tak mě spal
máš oči jako coura, kůži jako mouka
tak mě spal
zuby jak perly noci, pyšné tělo páva
tak mě spal
život za ten pocit, tak jak to máš ráda
tak mě spal!

3) V rozkoši aury sladké poznání
úroveň vnímání, mysl je mdlá
těla jsou těla a láska je k mání
osobnost člověka dávno je tlá

SP: Nekonečnost vesmírná psaná je dávnou větou
jenom zlomek zrození, nesmíš se bytí bát
smírností je nesmírnou, přeludy oko matou
však lidé jako kameny pevně si musí stát


REQUIEM? (Finále)
(hudba Neckář / text Potměšil, Neckář)

1) Žal co z psího vína stéká
trpký a hořký zmarem
teskné rapsodie lká
smál se a dodnes bloudí
v duších těch zádumčivých
útěcha mrtvých snů
která klíčem zamyká, zamyká
život jak kůň utíká

2) Na věčnosti chce se pást
a volnost rozdat motýlům
křídla vypůjčit si od nich
zaletět si ke svým snům
všechno co chce to se splní
žíně větrem vlající
nespoutaný život jako živel bouří
aji aji aji aji jaj

BR: Křič, když duše zaniká
zlou dírou, země tě polyká
zvuky vzdálených bubnů
struny napíná
nezůstanu sám
nezůstanu sám
nezůstanu sám

RF: Kráčím si ohněm oharky nepálí
jsem nebo nejsem přeludem nestálým
duše je nebem a tělo popel prach
není žádné ego a už nemám z něho strach ...
... sám sebou, konečně jsem
sebou jsem i nejsem

SP.1: Noc temná, kaše černá, životu není věrná
mléčnou dráhou se dostanu do síně prázdna
stejná jak komet hejna, jak láska neprodejná
vzpomínkou jenom zůstanu, duše je prázdná

SP.2: Těžko se v šeru dýchá
nezkrotná lidská pýcha
v domečku z karet bydlíš
po půlnoci usínej, probudíš se, zhasínej
krásné je noční snění
hodiny zapomnění
každým nádechem sílíš
po půlnoci usínej, probudíš se, zhasínej

SP.3: Zeptej se proč naše touhy v písečném moři se brodí    
zeptej se proč lidská přání v prolité krvi se rodí
zeptej se proč stále dřímá příboj co kameny vláčí
zeptej se proč slzy v očích dělají rty rázem sladší


V NAŠÍ RUINĚ STRAŠÍ
(hudba Uhlíř / text Svěrák)

1) V naší, v naší
v naší ruině straší
tak honem domů braši
jsme v strašidelné kaši

2) Nočním vzduchem
se prohání duch s duchem
jsou slyšet pouhým uchem
a páchnou silným puchem

3) Bílá paní
tě plácne bílou dlaní
a upír právě shání
si oběť na mlsání

RF: Vědecky vzato Bílá paní neexistuje
a co když tu je - neexistuje
vědecky vzato žádný upír neexistuje
a co když tu je - neexistuje






Created in 0.3846 s.